NaHorach.com

Loser

Jak nevyzpytatelné může být počasí v Alpách, jsem se přesvědčil při posledním výšlapu v roce 2004. I takto malý a celkem přístupný vrchol je za špatných podmínek dost obtížné zdolat .

Charakteristika:

Z Altaussee (712mnm) až na chatu Loserhute je to poměrně snadný výšlap po upravené cestě (trochu fyzičky rozhodně neškodí). Z chaty Loserhute (1498mnm) je to krapet horší. Stačí překonat asi 300m chůze po kamenitém svahu(po vrstevnici), pak už je to sranda. Z vrcholku hory by měl být pěkný výhled na jezero, to ovšem nemůžu potvrdit, protože za stávajícího počasí bylo vidět doslova prd.

Průběh cesty:

Počasí již od počátku cesty moc nepřeje. Vrcholky hor jsou zahaleny v mracích a všichni (Petr N.- Rejžák , Petr M.- Travař a já) z naší 3 členné výpravy doufáme že nezačne pršet. Jak to vypadá nahoře si můžeme jen představovat. Po tak dlouhé cestě autem jsme však rozhodnuti, že se o "výstup" alespoň pokusíme.

Naše přání se bohužel nevyplnila. Začalo pršet již v úpatí hory. Pro Rejžáka je to vůbec první výlet do hor. Jeho vybavení tomu naprosto odpovídá: bunda neznámého původu, nejspíš z jižní Asie, vojenské boty vz. 60 (kanady) a školní taška jeho syna, který tento rok absolvuje 1.třídu ZŠ.

Z výrazu v jeho tváři se dají vyčíst věci které mu probíhají hlavou. Naštěstí se o ně nemůže s nikým podělit, jelikož jeho plíce vykazují značné vyčerpání a jakýkoliv pokus cokoliv komentovat, by vedl k jeho kolapsu. Veškerá komunikace z jeho strany probíhá pouze neverbálně (ruce, nohy), i když také velmi omezeně.

Jeho exotická bunda zadržuje vodu jako houba a její hmotnost roste s každým metrem. Každý krok je pro něj čím dál tím obtížnější. Travař zase začíná litovat toho že raději nešel na "travobraní" které ten den pořádali jeho kámoši z "eXtrem clubu", nebo jak si vlastně říkají. Pro mě jsou to Jointmeni.

Sněžit začíná již v pásmu lesa. Po dvou hodinách pochodu v nepřetržitém dešti to je pro nás na první pohled vítaná změna. To jsme však ještě nevěděly jak bude vypadat cesta k vrcholu.

Cestou pozorujeme, jak krajina kolem pomalu zapadá sněhem, když nám nečekaně kříží cestu asfaltová cesta na chatu Loserhute. Jdeme do kolen. Člověk se vláčí se všemi těmi krámy na zádech až sem a Rakušáci si tady postaví cestu se kterou by se leckterá česká silnice 1. třídy nemohla vůbec rovnat.

Na zbývajícím úseku cesty k chatě Loserhute ještě obdivujeme obří valy, které stojí pod skalní stěnou Loseru. Chvilku spekulujeme k čemu vlastně slouží, když pod nimi nejsou žádné domy nebo chaty. Nejspíš chrání příjezdovou silnici k chatě a k horní stanici lanovky před lavinou. To však nevím jistě. (foto z cesty dolů)

Od chaty Loserhute pokračujeme cestou vzhůru k horní stanici lanovky. Jak později zjišťujeme, oficiální cesta vede trochu jinudy. A to přímo od cedule nedaleko chaty. Jenže v takovém počasí jaké panovalo a s minimálně 15ti centimetrovou vrstvou sněhu, byla tato cesta úplně skrytá.

Kousek za stanicí lanovky se opět napojujeme na správnou stezku a pokračujeme k nejkomplikovanějšímu úseku celé trasy. Pro každého, alespoň trochu zdatného horala je následující úsek pouze snadnou rutinou, ale špatné počasí a sníh, který zakrývá vyšlapanou stezku, z něj dělají dost riskantní záležitost. Zděšený Rejža se vrací zpět do chaty.

Travař a já pokračujeme podél svahu dále a hledáme cestu skrytou pod vrstvou mokrého sněhu. Jediný špatný krok a poznáme význam lavinových valů hluboko pod námi velice zblízka.

Po překonání tohoto úseku se dostáváme na pohodlnější cestu vedoucí mírným dolíkem mezi kosodřevinou. Travař mi oznamuje, že už dál pokračovat nebude, jestli chci ať jdu dál sám že tu počká a něco nafotí. Navíjí cívku černobílého filmu (asi umělec) zatím co já pokračuju dál k vrcholku.

Na ten je to odtud jen pár minut. Brzy vidím obrys vrcholového kříže. Vytahuju stativ a dělám důkazní fotografii pro Rejžáka a Travaře. Ještě chvilku se motám na vrcholku a vyčkávám zda se alespoň na chvilku neprotrhá obloha. Bohužel zbytečně. Počasí ani na okamžik nejevilo známky zlepšení a já jsem se vydal zpět.

Cestou dolů potkávám promrzlého Travaře, který ještě pořád pendluje dolíkem aby neumrznul. Jeho výraz je nepochopitelně blahý. Asi myslel na kámoše z travobraní a jednu si ubalil. Společně se vracíme dolů k chatě Loserhute, kde by nás měl očekávat Rejžák.

Na chatě nás kysele vítá místní hostinský a okamžitě nás vede k Rejžákovi. Objednáváme si dvě piva za 4 eura jedno. Režák přepočítává na kolik ho vyšly ty tři čaje které tu během dvou hodin vypil a přemýšlí jak to vysvětlí doma manželce.

Ještě chvilku klábosíme, pijeme čaj a to nejhnusnější pivo na světě (ještě teď ho cítim),když se venku trochu protrhala obloha. Platíme těžký kapitalistický prachy a opouštíme chatau. Venku nás překvapuje nádherná scenerie hor, mraků a zapadajícího slunce. Tasíme fotoaparáty a pálíme jednu fotku za druhou, jak japonskej zájezd pod orlojem.

Krajina jak malovaná, vynahrazuje nezáživný výstup na 200 procent. Rejžák už dýchá pravidelně a dolů se valí jak lavina.

Opět kolem valů, které nás svou mohutností stále ohromují. Jak dlouho tu stojí, kolik lidí na nich pracovalo, jak je vůbec stavěly? Tyto otázky mě napadají pokaždé, když vidím tuto fotografii.

Cesta zpět k autu vede většinou lesem. Pouze vyjímečně se před námi rozevře lepší výhled. Začíná se pomalu stmívat. Ve spěchu jsme málem zadupali mloka, který si tu promenáduje přes cestu.

Kolem jezera Altaussee procházíme téměř za tmy. Správná doba vyzkoušet dlouhé časy na novém fotoaparátu. 2s expozice ze stativu mě překvapuje. To co vykreslí fotoaparát je ve skutečnosti sotva patrné.

Původně plánovaný krátký výlet se trochu protáhnul. K autu dorážíme až za úplné tmy. Převlékáme mokré oblečení a příjemně unaveni se vracíme zpět domů.

design a CSS NaHorach.com 2005 vytvořil David Kůta